Ve dnech 12. a 13. září 2013 proběhla v Brně péčí Trastu pro ekonomiku a společnost konference usilující o to, Aby peníze dávaly smysl. Během ní i po jejím skončení se mi v hlavě díky probíhající volební kampani mísily myšlenky na etické bankovnictví s myšlenkami na politiku. Oblast bankovnictví a oblast stranické politiky dnes totiž sdílí jeden společný a závažný problém: krizi důvěry. Krize důvěry je vlastně krize krytí – není-li něco „reálného“, co ručí za hodnotu peněz, je-li hodnota jen vyspekulovaná, můžeme na ní stavět funkční ekonomický systém, sloužící společnosti? A neplatí něco podobného pro hodnotu hlasů a mandátů v zastupitelské politice?

Utkvěl mi postřeh jednoho ze zahraničních hostů konference, který v polemice se známým „krédem“, že peníze nesmrdí, prohlásil, že naopak musíme (parafrázuji) dát penězům ten správný odér. Klíčové pro tzv. sociální banky je, že jejich finance nejsou peníze bez chuti a zápachu, s čistě kvantitativní silou. Jsou poznamenány účelem, jemuž slouží, zapojením do nějaké formy sociální ekonomiky, jejímž hlavním cílem není maximalizace zisku akcionářů, ale komunální, environmentální či jiný „neekonomický“ prospěch. Jsou to peníze kryté jakousi etickou obdobou zlatého standardu.

Nesmírně obtížnou fází vzniku sociální banky je shromažďování kapitálu z eticky přijatelných zdrojů, které si žádá vytváření sítě důvěryhodných a spíše drobných vkladatelů, ochotných svěřit své prostředky v dané chvíli ještě nejistému podniku, jehož hlavním kapitálem je „pouze“ vzájemná důvěra a morální angažovanost ve prospěch určité vize (trochu) lepší společnosti. A právě tady jsem si zase jednou uvědomil a v duchu posteskl, jak omezená je role politických stran v naší společnosti.

Obrovská část peněz, které strany dostávají od státu a sponzorů, skončí na účtech reklamních agentur. Tyto firmy, kterým jde v prvé řadě o maximalizaci vlastního zisku, mají stranám pomoci dosáhnout co největšího zisku volebního a tím maximalizovat příliv peněz do stranické pokladny. Získané prostředky pak budou využity v další kampani obdobným způsobem, a tak pořád dokola.

Vztah politických stran ke společnosti je proto čím dál tím více veden vnímáním občanů jako zdroje potenciálního zisku. Voliči to samozřejmě cítí a mohou si připadat, že i u volebních uren, tedy při aktu, jenž měl patřit mezi vrcholné okamžiky „vlády lidu“, jsou surovinou určenou k ekonomickému využití, ba vykořistění. Obdobně, jako jsou ve svém zaměstnání mnohdy jen oním příslovečným „lidským zdrojem“, výsledky jehož práce nakonec končí v rukou bankovních spekulantů...

Kdyby politické strany byly přímými aktéry občanské společnosti a využívaly svůj personální i finanční potenciál k tomu, aby realizovaly své programové priority ne „až po volbách“, všichni bychom z toho mohli mít prospěch. Představme si, že by třeba ČSSD prostřednictvím nějaké své nadace iniciovala síť kampeliček poskytujících živnostenské mikroúvěry, Strana zelených zase lokální spotřebitelská družstva orientovaná na místní farmáře, případně by pomáhala vybudovat experimentální energeticky soběstačnou vesničku. Jistěže by stranické peníze nemohly zcela pokrýt náklady takových projektů, mohly by ale spolu s personálním zázemím stran stačit k zajištění profesionálního fundraisingu, osvěty, propagace, koordinace i k zajištění expertních posudků, včetně posuzování jejich finančního zdraví.

Takto by mohly vznikat smysluplné projekty, jež by tvořily alternativu k destruktivní ekonomice řízené imperativem zisku. Měli by z toho prospěch občané stejně jako samotné politické strany, které by jednak propagovaly své vize přímo v praxi a jednak by zapouštěly hlubší kořínky v občanské společnosti. Díky tomu by si mohly budovat jiný, daleko autentičtější typ důvěry voličů, než je ta, kterou lze získat manipulativními technikami politické reklamy a která je asi tak stálá jako vyspekulované hodnoty akcií. Strany by nemusely jen slibovat a pak čekat na výsledky voleb, mohly by měnit společnost přímo „v základně“.

Takový rozvoj větší společenské angažovanosti politických stran by se dal podpořit vhodnou legislativou, která by kromě zprůhlednění a kontroly financování politických stran např. stanovovala výdajové stropy na volební kampaně, včetně zákazu jejich obzvlášť drahých forem, jako jsou billboardy, jejichž schopnost iniciovat kultivovanou demokratickou debatu je beztak minimální, ne-li mínusová; a současně by zákon nařizoval, aby část peněz získaných od státu dávaly strany na veřejně prospěšné aktivity, mající za cíl více propojit politické programy a občanskou společnost.

S návrhem jdoucím tímto směrem před časem přišel senátor Jiří Dienstbier. Neuspěl ani ve své vlastní straně. Stále však existuje naděje, že do nové sněmovny by se mohli dostat politici, kteří budou podobným vizím nakloněni a podpoří je napříč kluby. Dlouhodobým důsledkem by mohlo být nejen zlepšení důvěry ve stranickou politiku, ale třeba i podpora etického bankovnictví, jež by vrátilo kus důvěry odcizenému finančnímu systému.

 

Autor je lídrem kandidátky Strany zelených v Olomouckém kraji.