Poté, co jsem minule načrtl obecnější předpoklady, o něž se opírám, dostávám se nyní k jádru své obhajoby progresivního zdanění. Náklady na provoz systému by měli hradit především ti, kdo z něj nejvíce profitují – tak lze ve stručnosti shrnout hlavní myšlenku.

Určit se stoprocentní jistotou, kdo má z daného uspořádání společnosti největší prospěch, dost dobře nejde. Možná jsou to chudí, protože v jiném uspořádání by se měli daleko hůře. Ale těžko opírat argumentaci o „co-by-bylo-kdyby“. Přijde mi oprávněné vyjít z daného stavu a za nejspolehlivější ukazatel považovat místo ve struktuře hmotného bohatství. Peníze sice člověku nezajistí štěstí, ale minimálně totéž lze říci o jejich nedostatku. Je-li někdo v socioekonomickém slova smyslu „nahoře“, je systém nejspíš nastaven tak, že nejvíce odměňuje právě ten typ chování, který je dotyčnému vlastní.

Výkony a práva

Co přesně ale náš systém odměňuje? A co by odměňovat měl, abychom ho v souladu s našimi morálními intuicemi měli za spravedlivý? Myslím, že v moderní západní společnosti panuje shoda na tom, že klíčovým kritériem pro přiznání zasloužené odměny je výkon, přispívající k všeobecnému bohatství. Výkonem mohou být: práce, jejíž hodnota kombinuje kvalifikaci a velikost pracovní doby, inovace, která zvyšuje produktivitu práce, šetří zdroje a otevírá nové možnosti (což ale nejednou vyústí v ještě větší spotřebu zdrojů), pak také manažerské dovednosti vybrat správné lidi a sestavit z nich tým, a konečně i podnikatelské riziko, bez nějž by některé projekty vůbec nevznikly, protože by si na ně nikdo netroufl. Vedle těchto, řekněme, standardních výkonů jsou speciálně uznávány i projevy mimořádného nadání, třeba v umění, vědě či sportu, ale i v podnikání, jestliže jde o charismatické vizionářské osobnosti (v českém kontextu tato aura provází Tomáše Baťu). To už je ale trochu mimo mé téma, protože tato forma uznání má co do činění se společenskou prestiží, netýká se odměňování v úzce ekonomickém významu.

Výkon ovšem není výlučným kritériem. Je třeba jej vyvažovat kritériem základních lidských práv, jejichž naplňování je smyslem existence moderního státu. Zatímco kritérium výkonu implikuje nerovnost (vázanou na zásluhy), kritérium lidskoprávní implikuje základní rovnost – je postaveno na formulaci každý bez rozdílu vyznání, barvy pleti, pohlaví… má právo na… Tato rétorika legitimuje i zmiňovaný princip výkonu, protože výkony jednotlivců lze adekvátně hodnotit jen za té podmínky, že měli zhruba stejnou šanci nějaký výkon podat. Jde tedy o rovnost příležitostí. A nejsou-li dodržována něčí základní práva, lze to popsat i jako negativní deformaci jeho výchozí pozice. (Navíc je to plýtvání „lidskými zdroji“.)

Lidská práva stojí nad principem výkonu, protože jsou nepodmíněná. Nelze požadovat, aby si někdo svá základní práva jakkoliv „zasloužil“, protože to už by muselo existovat právo na zaslouženou odměnu.

Za co, panebože za co?

Zpět k odměňování. Nejprve z hlediska výkonu. Pomohu si příkladem. Když jsem byl student, neměl jsem moc peněz, takže jsem byl při nákupu knih hodně limitován. Dnes, když jsem ve svém oboru etablován, si je mohu dovolit kupovat celkem bez váhání, někdy i ze zahraničí; a když je úrodný grantový rok, lze to dokonce dělat za školní peníze (publikace pak ovšem patří univerzitní knihovně). Nedosti na tom. Stává se, že nějakou knihu dostanu od někoho z oboru zadarmo, ačkoliv – na rozdíl od studentských let – to z ekonomického hlediska nepotřebuji. Je to samozřejmě drobnost, vypovídá ale o něčem podstatném. O tom, že s dosažením určité pozice ve společenské hierarchii (což si žádalo výkony, ale možná jen protekci) se nám začne dostávat výhod, které jsou spíš než odměnou za přínos privilegiem plynoucím z držení té pozice.

V lidské společnosti neexistuje stav, jejž by bylo možné označit za přirozený. Existují ale přirozené tendence, s nimiž se různě vypořádáváme. Takovou tendencí je i to, že jakmile lidé dosáhnou nějaké výhodné pozice, chtějí si ji přinejmenším udržet. A protože v daném okamžiku je těch výhodných pozic ve společnosti konečné množství (mj. proto, že jsou nákladné), je snaha o jejich udržení zároveň snahou zabránit ostatním, aby na ně dosáhli.

Vyšší odměny, které si držitelé oněch pozic vyplácejí, jim kromě jiného dávají do rukou další prostředky k udržení status quo. Současně mají dopad na jejich sebepojetí – dotyční jsou subjektivně přesvědčeni, že odměny potvrzují jejich schopnosti, takže vzniká efekt sebeospravedlňujícího vytváření zasloužilosti: jestliže tolik vydělávám, znamená to, že jsem podával tak velké výkony.

Podobný efekt lze mimochodem sledovat na argumentaci některých podnikatelů, s oblibou zdůrazňujících, že „dávají lidem práci“. Tato rétorika prozrazuje feudální mentalitu. Liberální by bylo říct: nabízím pracovní místa, protože potřebuji vaši práci; vy zase potřebujete mzdu a máte tedy poptávku po zaměstnání; navzájem si vyhovíme a všichni budeme mít prospěch. Feudál naproti tomu říká: poskytuju ti léno, buď mi vděčen, že máš z čeho žít! Otázka samozřejmě je, zda toto není adekvátní popis kapitalismu. Ale zpět k věci.

Můj hlavní argument ve prospěch progresivního zdanění zní: lze předpokládat, že čím vyšší je příjem, tím větší procentuální podíl z tohoto příjmu tvoří ne odměna za výkon, ale renta plynoucí z držby výhodné pozice, a proto by i procento odváděné jako daň z tohoto příjmu do státní pokladny mělo být vyšší. Existence oněch výhodných pozic je totiž v současném modelu nakonec vázána na soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jehož garantem je stát, jeho zákony, ideologické aparáty a ozbrojené složky. A čím víc je příjem znakem privilegované pozice, tím víc je na této roli státu závislý. Ostatně, jen díky tomu, že stát „vlastní“ určité teritorium, kde má monopol legitimního násilí, může někomu garantovat vlastnická práva.

Vlastnictví a jeho meze

Uvedený argument lze zpochybnit právě na základě práv. Existují dva okraje společnosti, kde nejsou legální příjmy podmíněny výkonem ve výše uvedeném smyslu. Jednak úplně dole – i ti, kdo nepracují, mají pořád ještě právo zůstat naživu, nehladovět, mít základní lékařskou péči a základní vzdělání. A pak úplně nahoře, kde se žije jen z titulu vlastníka; zde jde samozřejmě o naplňování práva na vlastnictví.

Jenže zatímco mez, pod kterou by už pokles příjmu znamenal ohrožení života a zdraví, bývá (jistěže zpochybnitelně) zákonem stanovena, na té horní hranici příjmy rostou do astronomických výšin, kdy už ani při nejlepší vůli nemohou sloužit spotřebě. Z mého hlediska jsou pak nebezpečnou koncentrací moci, ale tomu se nyní nechci věnovat. Zůstaňme u hlediska lidských práv. K tomu dvě poznámky:

Za prvé, z práva na soukromé vlastnictví nevyplývá, že toto vlastnictví musí být neomezené. Zastropovat příjmy nebo i hodnotu celkového majetku by nebylo porušením práva na vlastnictví (jiná věc je, jestli by to k něčemu pozitivnímu bylo).

Za druhé, z práva na vlastnictví nevyplývá právo na veškeré jeho tržní výnosy. Ty jsou totiž výsledkem interakce mezi jednáním vlastníka a okolní společností, jejíž infrastruktura je čím dál nákladnější a závislejší na složité (a přitom nepřímé) kooperaci čím dál většího množství účastníků. To je nejnápadnější u finančních spekulací, které jsou vlastně privátním vytěžováním samotného společenského charakteru ekonomického procesu – je to prostě vynalézavé (budiž, i to je výkon) přisání se na tepny kapitálového rozdělování, pro globální ekonomiku nezbytného.

Podíl celospolečenské infrastruktury na vytvořeném zisku z nějaké hospodářské aktivity je informace, kterou trh sám o sobě neumí plnohodnotně zpracovat, protože veškerý finanční zisk automaticky přihraje vlastníku výrobních prostředků; tak je to prostě nastavené. Onen podíl, soudruzi, je proto nutné určit politicky. Stejně jako maximální rychlost na dálnici nebo dobu od početí, po kterou je ještě přípustné udělat potrat. Je údělem politiky určovat ve střetu často neslučitelných hledisek něco, co je bytostně neurčité…