Čemu se v tomto textu nevěnuji, to je otázka, jakou konkrétní podobu má přerozdělování mít – zda má stát dotovat přímo domácnosti formou různých sociálních dávek, nebo jestli má být důraz položen spíš na financování veřejného sektoru v oblastech jako zdravotnictví, vzdělání či sociální služby.

Zde prezentované stanovisko považuji za umírněné, řekněme středolevé, protože nepřekračuje hranice existujícího systému, zejména formy vlastnictví výrobních prostředků; tuto otázku nechávám otevřenou. Lze je též označit za liberální, protože těžištěm argumentace je starost o všestranný rozvoj každého jednotlivce.

Klíčový význam má pro mne hledisko spravedlnosti, a to navzdory tomu, že na spravedlnost budou vždy různé názory. Kromě toho, že má hodnotu sama o sobě, má však spravedlnost i ekonomický aspekt. Lidé, kteří se cítí zneuznáni, mají totiž výrazně menší motivaci stát se přičinlivými účastníky společného díla. Nehledě na to, že pohlcuje-li starost o každodenní obživu veškerou energii, těžko čekat, že bude jednotlivec rozvíjet vlohy vymykající se logice primárních potřeb.

Mé hlavní teze jsou:

1. Nerovnost je vždy nespravedlivá, není-li prokázán opak.

Tuto tezi (která je analogií presumpce viny) dále nezdůvodňuji, beru ji jako axiom.

2. Ekonomika patří všem.

Jednotlivé produkční kapacity patří jednotlivcům, korporacím nebo státům. Komu však patří hospodářství jako celek? Náleží všem, celé společnosti, a to především proto, že jakákoliv hospodářská aktivita spotřebovává primární zdroje. Ty však nejsou produktem nikoho z nás. Pokud si někdo takový zdroj, např. kus půdy, uzurpuje, je to plně legitimní jen za předpokladu, že svým záborem ponechává k dispozici srovnatelné množství srovnatelně kvalitního zdroje i pro všechny ostatní. To v praxi není možné, proto je třeba, aby vlastník poskytoval společnosti nějakou protihodnotu.

Všechny formy vlastnictví a formy produkce je třeba posuzovat podle toho, zda z celospolečenského hlediska vedou k efektivnímu nakládání se vzácnými zdroji. Vzácným zdrojem je i tzv. lidský kapitál. Ten je sice závislý na rozhodnutích jednotlivců, kteří rozvoj svých přirozených vloh mohou v podstatné míře ovlivnit, nezbytně k tomu však potřebují společnost, bez níž by nebyli schopni ani základního sebepoznání. Zdrojem náležejícím celé společnosti je i finanční systém, neboť primární emise peněz pochází z politickou autoritou ustavené instituce, přímo nepodléhající žádnému z ekonomických aktérů/vlastníků.

Měřítkem efektivity by mohla být míra užitku. Protože prakticky není možné jednoznačně určit, čí užitek je větší a hodnotnější (jestli si třeba ten, kdo založí symfonický orchestr, užije své peníze více než ten, kdo za ně nakoupí vagón whisky), je třeba za hlavní korektiv výsledků ekonomického procesu považovat ideál rovnoměrného rozdělení užitku mezi co největší počet lidí, přičemž základní životní potřeby by měly být uspokojeny vždy. Ekonomicky produktivnější je ta společnost, která při srovnatelném množství primárních zdrojů uspokojí větší množství potřeb většího počtu lidí.

 

3. Stát je lépe disponován k zaujímání „celospolečenského hlediska“ než trh.

Zastánci volného trhu hájí proti politicky motivovaným zásahům do ekonomiky schopnost trhu prostředkovat pomocí cenového mechanismu informace o tom, jaké využití zdrojů je nejefektivnější (rovnováha nabídky a poptávky). Celospolečenský prospěch je pak jakoby mimoděčným výsledkem ekonomického procesu, jehož jednotliví aktéři sledují jen svůj sobecký zájem; s trochou nadsázky se to jeví tak, že obecné blaho je souhrnem pozitivních externalit.

Toto stanovisko je oprávněné v tom, že žádná soukromá osoba nedokáže – i při nejlepší vůli a nejlepších morálních kvalitách – posoudit, co je dobré pro všechny. Představa, že to posoudí „neviditelná ruka trhu“ je však neméně iluzorní. To, že jsou lidé ochotni kupovat nějaký výrobek, ještě neznamená, že jde o efektivní využití zdrojů, náležejících všem. Dotyčný výrobek může být vysoce předražený, což znamená, že cena neodpovídá nákladům po připočtení rozumné odměny za podnikatelské riziko (rozumná odměna je zde nejmenší odměna, kvůli které je někdo ještě ochoten nést jako podnikatel svou „kůži na trh“, tj. riskovat ztrátu). Peníze tak možná byly utraceny, zdroje spotřebovány a výrobní kapacity zapojeny kvůli něčemu, co brzy skončí na smetišti. Navíc může mít výrobek řadu skrytých negativních externalit, které trh nemá v daném okamžiku zájem rozkrývat. Tržní transakce probíhá toliko mezi prodávajícím a kupujícím. Cenová informace pak může být správná s ohledem na jejich zájmy, sama o sobě však nezohledňuje dopad transakce na okolní společnost, která se jí bezprostředně neúčastní, ač je do ní chtě nechtě zapojena skrze vedlejší dopady.

Trh je proto třeba korigovat. Nejen kvůli externalitám, ale také proto, že dominance trhu je tyranií jednoho hlediska. Trh je spojen i s určitým pojetím člověka, jak se to projevuje třeba ve vnímání smyslu vzdělání (příprava pro trh práce, nic víc). Vnímat sebe sama striktně jako homo oeconomicus znamená utvářet vlastní osobu a život specifickým způsobem, který by neměl být jedinou alternativou. Vezměme si působení současného finančního systému. Je postaven na úvěru. Proto se očekává, že investice povede k většímu množství peněz, než jaké stálo na jejím počátku. Což podporuje určitý model chování – ten, kdy toho co možná nejvíc proměňujeme v peníze (co to ale stojí, proměnit něco v peníze?), workholizujeme se, závodíme mezi sebou „ke dnu“, atd.

Někteří v tom vidí nadřazení ekonomických kritérií nad jiné. Já si spíš myslím, že je to důsledek nesprávně pochopené ekonomie, kdy se vědecká vášeň vysvětlovat vzdálila filozofickému umění rozumět a tak nechápe všechny rozměry termínu „zdroj“. Jak přistupujeme ke svému klíčovému zdroji – k nenávratně ubíhajícímu času života? Často tak, že dobývání finančního zisku zakrývá, ba samo způsobuje finančně nevyjádřitelné ztráty. Možná proto, že tam, kde se modlou stala směnná hodnota, ztratil se cit pro hodnotu užitnou.

Ale to už bych se dostával k jiným souvislostem. V této chvíli je podstatná otázka: jak zajistit, abychom se o využití svých vzácných zdrojů rozhodovali s vědomím co nejvíce hledisek? Střet různorodých pohledů na obecný zájem i na to, co je vůbec člověk, je podstatou politiky. Proto by to měl být především stát, kdo bude usměrňovat chování trhu tak, abychom naše společné zdroje využívali co nejlépe. Předpokladem ovšem je, aby stát samotný byl co nejvíce otevřený pluralitě hledisek a korekcím špatných rozhodnutí. To bych se ale opět dostával k jiným tématům.

Prostředkem k tomu, aby stát korigoval tržní tyranii jednoho hlediska, je právě i taková forma zdanění, která zmírňuje dosažené majetkové rozdíly mezi účastníky tržní soutěže – poskytuje odvolání proti právu vítězů, aby alternovala samotnou logiku závodu. Ostatně, náklady na provoz systému by měli platit hlavně ti, kdo z něj nejvíce profitují. O tom ale až příště.